Většinu svého života jsem prožila jako ateistka, i když v Boha jsem vždycky věřila – po svém. Měla jsem v životě dlouhé období, během kterého jsem procházela krizí. Jednoho dne se vše vyhrotilo tak, že jsem vážně pomýšlela na nejhorší. Spontánně, s pláčem jsem začala volat Boha, aby mi pomohl. A Bůh mi tehdy skutečně odpověděl, a to zcela konkrétními slovy: „Tak přijď ke mně ještě blíž!“ Přišlo to odněkud zevnitř mě samé, jako myšlenka, ale nejednalo se přitom o MOJI myšlenku. Tato Boží odpověď pro mě byla celkem šok. Znamenalo to, že mě skutečně slyší a taky to, že mu stojím za odpověď. Z nějakého důvodu jsem navíc znala skutečný význam těchto slov, který byl širší, než to prosté sdělení: Bůh chce, abych začala chodit do kostela! Jak jsem už uvedla, ačkoli mě k víře nikdo nevedl, nikdy jsem nepochybovala o tom, že existuje NĚCO NAD NÁMI. Ovšem k církvi jsem chovala nedůvěru až despekt. Ale moje situace byla natolik vážná, že jsem se rozhodla prostě vykročit ze svého obvyklého komfortu a poslechnout doslova, co mi poradil ten hlas zevnitř. Jakmile jsem podnikla první krok, všechno ostatní se začalo navlékat jako korálky na nit. Cítila jsem neustále podporu, jako by mě Bůh vedl za ruku. Kdykoli jsem zaváhala, stačilo se zeptat — a odpovědi na sebe nenechávaly čekat. Někdy přišly jasně, jindy v symbolech nebo v náznacích. Od té doby praktikuji - modlím se a chodím pravidelně do kostela. A Bůh? To je možná to největší překvapení i tajemství v jednom: je skutečně živý! Je tady. Mluvím k němu každý den. A někdy odpoví tak konkrétně, jak jsem tady popsala. A nebylo to jednou. Ani dvakrát. Byly to už desítky, možná stovky momentů. Není to vzdálená bytost, která by se vznášela kdesi vysoko nad námi. Mám s Bohem osobní, ten nejdůvěrnější vztah. Vím, že mě zná jménem. Vím, že pro něho jsem DCERA, která s jeho pomocí našla cestu zpátky domů.
Katka Marie Magdalena
Pokřtěný při narození